Zřícenina hradu Vítkův kámen

Kraj: Jihočeský 

Okres: Český Krumlov

GPS souřadnice: 48.6450178N, 14.1031836E

Zříceninu hradu Vítkův kámen naleznete zde: https://mapy.cz/s/bebololeve

Dnes vás zavedu na zříceninu hradu Vítkův hrádek, jednu z nejvýše položených zřícenin v České republice. Zavedu vás na zříceninu hradu, kterou najdete v chráněné krajinné oblasti Šumava.

Jen co jsem vyskočil z Volváka před kostelem sv. Tomáše, celé mé já tušilo, že mne čeká velké dobrodrůžo. Se ségruší po boku a s člobrdicí a člobrdou za chvostem, vydal jsem se kupředu, přímo za famfrňákem, kamenitou cestou do mírného kopečka.

Tlapka míjela tlapku a než jsem se nadál, měl jsem po pravé tlapce hustý les. Po levé tlapce pastvinu a nad pastvinou pastvu pro očadla. Koukal jsem do dálky daleké. Merčil jsem pastviny, louky i kopce. Merčil jsem snížek a pod ním hory. Vždyť já ze Šumavy koukal až na zasněžené vrcholy Alp. Alp, které jednou určitě prozkoumám.

Jen co jsem měl výhled v merku, vydal jsem se dál, do mírného kopečka. Tlapka střídala tlapku a najednou, zničehonic, byl jsem v lese. V lese ne moc hlubokém, zato v lese zvláštním. Kamkoli jsem očadlem mrknul, zmerčil jsem strom. To by v lese nijak zvláštní nebylo. Jenže co strom, to jiný druh. Byl jsem v lese plném mladých stromků, kde by jeden stromky do páru pohledal.

Merčil jsem mladé stromky všech druhů a velikostí. Pod stromky jsem merčil spoustu keřů. A ušadla? I ta si na své přišla. Poslouchala ten nejkrásnější ptačí koncert, který za celou cestu od kostela slyšela.

Byl jsem ve zvláštním lese plném života. Prohlížel jsem si mladé stromky, prohlížel si keře. Kde nerostl mladý stromek, kde nerostl keř, tam rostlo borůvčí. Co chvilku jsem na borůvčí očadlem hodil a zmerčil balvan. Balvan někdy pokreslený turistickou značkou, někdy porostlý mechem.

Jen co jsem zmerčil turistickou značku, vydal jsem hledat další. Věděl jsem, že mne někam dovede. Kam, to mi bylo záhadou. Podobnou turistickou značku jsem ještě nikdy nepotkal. Tlapkal jsem kamenitou cestou dále kupředu, hledal jsem turistické značky, když v tom, najednou, zničehonic, les skončil a přímo přede mnou, v dáli ne moc daleké, zmerčil jsem hrad.

To vám štěknu, kamarádi, ani nevíte, jakou jsem měl radost. Vždyť na hradě jsem nebyl ani nepamatuji. Co si však pamatuji až moc dobře je, že kdykoli jsem na hradě byl, byl to nezapomenutelný zážitek.

Jen co jsem hrad zmerčil, kopnul jsem do vrtule a svištěl rychleji než rychle, kupředu, vstříc novému dobrodružství. Svištěl jsem ták rychle, že mi ségruše málem nestačila. Svištěl jsem ták rychle, že než mne ségruše dohnala, prosvištěl jsem zatáčkou a přímo přede mnou, jen pár dlouhých skoků ode mne, zmerčil jsem rytíře. Rytíře velkého a s pořádným mečem.

V mžiku se mé tlapky zastavily, v mžiku jsem stál na místě jako přikovaný. Nevěděl jsem, zda pokračovat kupředu nebo se vrátit k člobrdici. Moc dobře jsem věděl, že kdykoli vidím člobrdu, musím se vrátit. Nebo alespoň zastavit a počkat na člobrdici. Jenže na tomhle rytíři se mi něco nezdálo. Jenže co se mi nezdálo, na to kebule ne a ne přijít.

S rozhodováním mi pomohla ségruše. Sotva ke mne dosvištěla, aniž by se zastavila, svištěla kupředu, přímo k rytíři. Jen několik rychlý kroků udělala, jen několik rychlých skoků skočila a byla u rytíře. K mému překvapení se rytíř ani nepohnul. Nepohladil ségruši ani netasil meč. Stál nehybně na svém místě a dál koukal na mne.

To se ví, když jsem viděl, že se rytíř ani nehne, vyrazil jsem kupředu, podívat se, jak je tohle možné. Vždyť kdykoli potkám člobrdu, buď si mne chce pohladit, nebo mi něco povídá. Ale rytíř v plné polní stojí a kouká na mne zamyšleným pohledem.

V mžiku se daly mé tlapky do pohybu, v mžiku jsem svištěl rychleji než rychle k rytíři. Už jen pár kroků od rytíře jsem byl, když jsem po pravé tlapce zmerčil člobrdici. Člobrdici mne neznámou, která stála na místě, ani se nepohnula, jen kousíček od rytíře.

Jelikož mají dámy přednost, změnil jsem směr. Nyní již pomalu a rozvážně, abych člobrdici nevyděsil, tlapkal jsem jí pozdravit. Jen pár rozvážných kroků jsem udělal a byl jsem u ní. Dával jsem jí tlapku na pozdrav a ona se ani nepohnula. Vím, že se to nedělá, ale když mou tlapku nepřijala, rozhodl jsem se jí očmuchat. Světe, div se, já jsem nevětřil člobrdu, já jsem větřil dřevo.

V tu chvíli mi to doštěklo. Člobrdice je ze dřeva. V mžiku jsem svištěl k rytíři, abych zjistil, že i rytíř není živý člobrda, že i rytíř je ze dřeva. Ani nevíte, kamarádi, jak se mi ulevilo. Věděl jsem, že když rytíř a i člobrdice jsou ze dřeva, že nebudu mít průšvih, že jsem se svištěl přivítat.

S úlevou v kožíšku, a pro jistotu i s člobrdicí a člobrdou po boku, vydal jsem se na průzkum hradu. Obsvištěl jsem první zeď, prohlédl si kříž. Podél další zdi jsem tlapkal kupředu a nebyla skulina, nebyla puklina, kam bych se nepodíval. Koukal jsem střílnami do dálky daleké, skákal jsem přes valy, když jsem zjistil, že jsem zpátky u rytíře.

Byl jsem opět u vstupu na hrad. Tedy, na hrad. Byl jsem u vstupu na zříceninu hradu. Zříceninu, na kterou může vyrazit kdokoli a kdykoli. Jen pokud se budete chtít podívat na vyhlídkovou věž a užít si výhled do dálky daleké, výhled na Lipno, Šumavu i Alpy, musíte počkat do deseti. Dříve vás do věže nepustí. Stejně jako nepustili mne.

Tip na ubytování

Když se vydáte v mých stopách kamarádi a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím Penzion Kobylnice. Byl jsem tam již podruhé a opět to bylo super. Chlupáči jsou v penzionu vítáni a dostane se jim skvělého přivítání. Pro sviště je u penzionu krásné dětské hřiště. A dospělé člobrdy určitě potěší výhled na Lipno z terasy pokoje. Do přírody je to z penzionu jen pár kroků a do víru velkoměsta také. Takže za mne skvělá dovolená pro celou rodinu i partu přátel.