Plechý 

Dnes vás zavedu na vrchol Plechý, nejvyšší vrchol Jihočeského kraje. Byl to můj nejnáročnější výšlap, který jsem kdy s člobrdicí podnikl a abych pravdu štěkl, po žlutě značené turistické trase už mne na vrchol nikdo nedostane. Co jsem však merčil cestu od Třístoličníku, tak ta byla na pohodu. Takže kdo ví, třeba jednou se na místo činu vrátím. Jen už budu vědět kudy.

Tlapky mne nesly hlubokým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Do kroku mi pěli ptáčci a kamarád Puňťa mi z oblohy svými paprsky zahříval kožíšek. A že to bodlo. Ono se zdálo, jak je teploučko. Jenže kamarád Fičák není na fotkách vidět. A že se lesem proháněl, co to dá. Svištěl rychleji než rychle a nedal se zastavit. S ním závodit, to se mi ani za steak nechtělo.

Tlapkal jsem tempem, tlapka tlapku mine. Prohlížel jsem si vysoké stromy, koukal jsem si pod tlapky. Netlapkal jsem krásnou měkoučkou lesní cestou, ani cestou zpevněnou. Tlapkal jsem po kamenech korytem potůčku, kde místy teklo tolik vodičky, že si člobrdice hrála na kamzíka a skákala z kamene na kámen. Kde nebyly kameny, tekla vodička po písku. V těchto úsecích to byla opravdu legranda. Člobrdice se ze začátku snažila projít suchou botou, ale jakmile se kopeček začal měnit v kopec, tento postup vzdala. Věřila, že botky jí ochrání a šla stejnou cestou, kudy jsem tlapkal já.

Cesta, po které jsem tlapkal, se pomalu měnila. Ta tam byl kopeček, ta tam byl kopec. Čím déle jsem tlapkal hlubokým lesem, tím prudší kopec jsem zdolával. Čím prudší kopec jsem zdolával, tím více vodičky mi znesnadňovalo postup. Čím více vodičky mi znesnadňovalo postup, tím více jsem se těšil do cíle.

Do cíle jsem se těšil ták moc, že když jsem zmerčil místečko, kde hustý les nahradil mech, balvany a borůvčí rozsvištěl jsem se rychleji než rychle. Svištěl jsem kupředu. Strom střídal strom, vodička mi cákala pomalu až na hřbet. A já svištěl kupředu. Udělal jsem několik rychlých kroků, udělal jsem pár dlouhých skoků, když v tom, najednou, ocitl jsem se v Rakousku. Rozsvištěl jsem se ták moc rychle, že jsem nestihl tlapky zastavit na konci lesa, na místě, které mne ták lákalo.  

Stál jsem na místě a nevěřil vlastním očadlům. Že jsem opět v Rakousku, to mi nevadilo. Vždyť i s rakouskými kámoši se doštěkám. Ale to co jsem zmerčil, to bylo něco. Přímo přede mnou se objevila hora. Merčil jsem horu vyšší než vysokou. Merčil jsem balvany, merčil jsem mech.

Nevěřil jsem vlastním očadlům. Stál jsem pod horou a poštěkával si, že kopec, který jsem dosud zdolal, je proti hoře, kterou zdolat mám, rovinka. Že cesta, o které jsem si dosud myslel, že je nepohodlná, je cesta naprosto v pohodě. Stál jsem na místě, kde jeden přehodnotí tolik věcí, že než jsem se na tomto místě ocitl, nevěřil bych, že takové místo opravdu existuje.  

Jen co ke mne dorazila člobrdice, začala se smát. Nevím, co jí přišlo tak vtipné, protože na místě nic vtipného nebylo. Tedy, asi až na můj překvapený výraz. S úsměvem na tváři mi řekla, že jdeme, že tohle bude legrace. A také že byla.

Jen co člobrdice dala pokyn k postupu, vyrazil jsem kupředu. Chvilku jsem tlapkal měkoučkou pěšinkou, co chvilku přeskočil kámen. Cesta mi šla krásně od tlapek a než jsem se nadál, stál jsem na místě, odkud jsem měl svět jako na tlapce. Prohlížel jsem si vrcholky vzdálené i blízké, vrcholky vysoké i nízké. Viděl jsem tolik vodičky, kolik jsem už roky pohromadě neviděl. A jen co jsem se otočil zpět, abych viděl, kudy potlapkám, merčil jsem horu vysoký než vysokou.

Jen co jsem se z místa s parádní vyhlídkou vydal do výšin, pěšinka se změnila. Čím výše jsem byl, tím byla pěšinka méně znatelná. Čím méně znatelná pěšinka byla, tím přibývalo balvanů. Nakonec pěšinka zmizela nadobro a já skákal po balvanech.

Balvan střídal balvan a než jsem se nadál, les skončil. Nyní jsem viděl do dálky daleké. Po levé i pravé tlapce jsem měl hory. Po levé i pravé tlapce jsem měl suché stromy. A pod suchými stromy tolik borůvčí, mechu a kamení, kolik jsem ještě nikde nikdy neviděl. Když jsem se otočil, merčil jsem ještě více vodičky, než na předchozí zastávce. Jen před sebou jsem stále merčil horu, kterou jsem musel zdolat.

Hora se zdála být nekonečná. Hopsání po kamenech mi ubíralo sil, když v tom, najednou, zničehonic, zjistil jsem, že tlapkám skoro po rovince. Zvedl jsem kebuli a rozhlédl se kolem sebe. Výhled, který se mi naskytl, byl nezapomenutelný. Stál jsem skoro na hoře, před sebou jsem měl balvany a na nich obrovský kříž. Ať jsem se podíval doleva či doprava, měl jsem svět jako na tlapce.

Až nyní jsem mohl radostně rozvlnit chvost. Až nyní jsem věděl, že horu zdolám. Vždyť už mi chybělo jen pár kroků. Stál jsem na Plechým a nevěřil vlastním očadlům. Stál jsem na místě, kterému podobné jsem ještě nenavštívil. Stál jsem na hoře a měl obrovskou radost ze zdolání této nezapomenutelné hory. Stál jsem na hoře, kde jsem měl svět jako na dlani a před očadly se mi honila cesta, kterou jsem sem dotlapkal. Byl to náročný výstup. Ale stál za to. Stejně jako sváča, kterou jsem zbaštil na posezení hned pod křížem.

To vám štěknu kamarádi, když mi člobrdice povídala, že zdolám další horu, představoval jsem si na ní cestu, jakou jsem tlapkal kdysi dávno v Tatrách. Jaké bylo mé překvapení, že s Tatrami se cesta na Plechý nedá srovnávat. A jsem moc rád, že jsem se na tuto horu vydal.

Na tento výlet jen tak nezapomenu. Byla to nádhera se vším všudy a jsem moc rád, že jsem se sem mohl vydat. Rád bych proto poděkoval Penzionu Kobylnice, že mi dovolil složit kebuli pod jejich střechou a kamarádce Nikole, že mi doporučila tento nevšední výlet.

 

Tip na ubytování

 

Když se vydáte v mých stopách kamarádi a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím Penzion Kobylnice. Byl jsem tam již podruhé a opět to bylo super. Chlupáči jsou v penzionu vítáni a dostane se jim skvělého přivítání. Pro sviště je u penzionu krásné dětské hřiště. A dospělé člobrdy určitě potěší výhled na Lipno z terasy pokoje. Do přírody je to z penzionu jen pár kroků a do víru velkoměsta také. Takže za mne skvělá dovolená pro celou rodinu i partu přátel.