Akvadukt na Schwarzenberském kanálu

 

Dnes vás zavedu ke Schwarzenberskému kanálu, jednomu z mála míst kde se zdá, že vodička teče do kopečka. Nebo se to nezdá? Kdo ví. Každopádně návštěva kanálu stojí za to. Jen nesmíte být takový milovník vodičky jako já. To je pak místy velké přemlouvání, aby se tlapkalo po cestě.

Jen co jsem vyskočil z Volváka, nemohl jsem uvěřit vlastním očadlům. Stál jsem v nádherné přírodě, jen co by pro kostičku doběhl od horské služby, na parkovišti prázdnějším než prázdném. Nebýt kámoše Volváka a dvou aut horské služby, plechového kámoše by jeden na místě pohledal.

Jen co člobrdice nakrmila drobnými velkou kovovou pikslu u silnice, mohl jsem vyrazit. Z parkoviště jsem vysvištěl rychleji než rychle. Ne, že bych se bál, že to člobrdice s mou prací myslí vážně, ale jeden nikdy neví. Ani jsem se raději neohlédnul a svištěl jsem asfaltovou cestou do mírného kopečka.

Prosvištěl jsem kolem krásných chaloupek, prosvištěl jsem kolem louky, až u nenápadné zelené cedule, jen mrňousek před lesem, se mé tlapky zastavily. Stál jsem u cedule, na které byl nápis Národní park Šumava a jen o mrňousek níže bylo napsáno Ptačí oblast Šumava.

Jen co jsem měl cedule v merku, kopnul jsem do vrtule a svištěl do hlubokého lesa jen mrňousek přede mnou. Těšil jsem se, až dosvištím na místo, kde jsem nikdy předtím nebyl. Na místo, které mi slibovalo hluboké lesy a spoustu kopečků. A v neposlední řadě jsem se na místo těšil proto, protože jsem tušil, že tady uslyším nezapomenutelný koncert kamarádů ptáčků.

Jen co jsem prosvištěl mezi prvními vysokými stromy a ocitl se v lese, mé tlapky zpomalily. Už jsem nesvištěl rychleji než rychle. Nyní už jsem tlapkal pomalu a rozvážně, tempem tlapka tlapku mine. Tlapkal jsem do lesa hlubšího než hlubokého. Očadly jsem si prohlížel vysoké jehličnany, pod nimiž byly koberce z mechu. Famfrňákem jsem větřil báječnou vůni lesa. A ani ušadla nezůstala pozadu. Ušadla poslouchala, když už konečně zaslechnou zpěv kamarádů ptáčků.

K mému velkému překvapení to nebyl zpěv ptáčků, co ušadla uslyšela jako první. Z dálky ne moc daleké, donesl se ke mne příjemný zvuk tekoucí vodičky. Vodičky tekoucí pomalu, svým vlastním tempem. Uslyšel jsem tok potůčku a podle zurčení jsem soudil, že přímo přede mnou, jen mrňousek ode mne, teče potůček, který svádí ke koupání. Potůček, v němž se vodička nikam nežene.

Jen co jsem uslyšel zurčení vodičky, má rozvážnost byla ta tam. Opět jsem kopnul do vrtule a svištěl kupředu, s větrem o závod. Svištěl jsem rychleji než rychle. Svištěl jsem ták rychle, že větřík byl můj pomalejší brácha.

Tlapka střídala tlapku. Strom střídal strom. Svištěl jsem kupředu ták rychle, že jsem okolní stromy merčil rozmazaně. Svištěl jsem ták rychle, že mi ušadla plápolala na kebuli a chvost měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky. Obsvištěl jsem několik stromů, prosvištěl jsem zatáčkou, přenesl se přes mostek a najednou se mé tlapky na místě zastavily. Celé mé já mělo co dělat, aby zůstalo na tlapkách, které se zastavily ták náhle, že jsem s tím vůbec nepočítal.

Stál jsem jen mrňousek za lávkou, v lese hlubším než hlubokém. V mžiku byl nade mnou kamarád Puňťa a svými paprsky les rozzářil. Merčil jsem vysoké stromy, merčil jsem mech a pařezy. Pomalu jsem otáčel kebuli, když v tom, najednou, zmerčil jsem pod lávkou potůček. Zmerčil jsem potůček, kterým teklo tolik průzračné vodičky, že jsem neodolal a v mžiku jsem byl v ní. To vám štěknu, kamarádi, to byla koupačka. Ještě nebylo ani osm ráno a já už se cachtal ve vodičce.

Ve chvíli, kdy ke mne došla člobrdice, stál jsem už opět na cestě, s mokrým kožíškem a úsměvem na tváři. Stál jsem na cestě, usmíval se na člobrdici a spokojeně jsem si vrtěl chvostem. Jen co se ke mne člobrdice přidala, vydal jsem se proti proudu vodičky, cestou zpevněnou, do hlubokých lesů. Čím hlouběji v lese jsem byl a čím déle na mne z oblohy dohlížel kamarád Puňťa, tím více ptáčků mi pělo do kroku. Než se Puňťa dostal na oblohu v celé své kráse, už jsem si užíval takový koncert ptáčků, který jsem nikdy předtím neslyšel.

Za zpěvu ptáčků jsem tlapkal hlubokým lesem a prohlížel si Schwarzenberský kanál. Po levé tlapce mi rostl kopec, po pravé tlapce jsem měl svět co chvíli jako na tlapce. A že to byly výhledy. Nejednou jsem merčil kopce vyšší než vysoké. Nejednou jsem merčil mýtinu, na které co nevidět porostou pidi stromky. Tlapkal jsem hlubokým lesem po boku člobrdice, užíval jsem si vodičku a nádhernou přírodu.

Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem na rozcestí, kde se mé tlapky zapomněly zastavit. Po pravé tlapce jsem měl zpevněnou cestu, má zpevněná cesta vedla dále rovně, ale mé tlapky vydaly se jednou jedinou pěšinkou široko daleko. Pěšinkou, vedoucí přímo za famfrňákem, mezi oběma cestami. V mžiku jsem byl u potůčku živějšího než živého. Byl jsem v krásné přírodě, jenž ukrývá hluboký les. Pod tlapkami jsem měl heboučký měkoučký mech.

Prohlížel jsem si místo, kam mne tlapky zanesly. Prohlížel jsem si přírodu, ve které jsem stál. Užíval jsem si živelné zurčení potoka, když v tom, najednou, ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už mne nic nepřekvapí, po pravé tlapce, pod cestou, zmerčil jsem tunel. Tunel, ve kterém mizela veškerá vodička z živého potůčku.

Na to jsem se musel svištět podívat. Kopnul jsem do vrtule, obsvištěl jsem pařez a v mžiku jsem stál u potůčku. Opatrně jsem hodil očadlem doprava a doufal jsem, že mne tunel nevcucne, stejně jako vodičku. K mému překvapení jsem nekoukal do tmy. Merčil jsem hluboký les na konci tunelu. Merčil jsem potůček, který vytéká na druhé straně tunelu a teče nádhernou přírodou přesně jako v místě, ke jsem stál.

To vám štěknu, kamarádi, ani nevíte, jak moc velkou radost jsem měl, když jsem zmerčil, že vodička dále plyne dál a nekončí v zemi. A ještě větší radost jsem měl z toho, že jsem byl na místě, kde rostou vysoké stromy, krásně pějí ptáčci a vodičky tu teče tolik, že jeden neví, kde by se dřív smočil. Objevil jsem krásné místo, minul jsem pár člobrdů a musím na sebe štěknout, že už nyní přemýšlím, kdy se sem s člobrdicí zase vrátím a prozkoumám místa, která jsem prozkoumat nestihl.

 

Tip na ubytování

 

Když se vydáte v mých stopách kamarádi a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím Penzion Kobylnice. Byl jsem tam již podruhé a opět to bylo super. Chlupáči jsou v penzionu vítáni a dostane se jim skvělého přivítání. Pro sviště je u penzionu krásné dětské hřiště. A dospělé člobrdy určitě potěší výhled na Lipno z terasy pokoje. Do přírody je to z penzionu jen pár kroků a do víru velkoměsta také. Takže za mne skvělá dovolená pro celou rodinu i partu přátel.