Kaskáda na Koňském potoce

 

Dnes vás zavedu ke kaskádě na Koňském potoce, kterou jsem objevil v hlubokých lesích národního parku Šumava.

Tlapkal jsem hlubokým lesem po zpevněné lesní cestě do mírného kopečka. Po levé tlapce jsem měl krpál, který od cesty odděloval potůček. Po pravé tlapce jsem měl co chvíli sráz střídající se s rovinkou. Spokojeně jsem tlapkal hlubokým lesem. Do kroku jsem si vrtěl chvostem a pod fousky jsem si pomrůčoval, jak je tu krásně. Zpěv ptáčků a paprsky kamaráda Puňti, který mne doprovázel na obloze, dělaly les ještě krásnější než krásný.

Tlapkal jsem po boku člobrdice a nestačil valit očadla. Vysoký strom střídal vysoký strom. Pod stromy jsem merčil koberce zeleňoučkého mechu. Co chvíli jsem zmerčil pařez, který halil mech. Celou tu krásu sem tam doplnil kámen či balvan. Byla to taková krása, že jsem si nepomyslel, že mne tlapky zanesou na ještě krásnější místo, než jakým jsem dosud tlapkal.

Na co jsem do té chvíle nepomyslel, opodál se stalo skutečností. Les po pravé tlapce najednou protnul potůček. Potůček, kterým teče tolik vodičky, že její zurčení je slyšet do dálky daleké. Čím déle jsem podél potůčku tlapkal, tím bylo zurčení hlasitější a hlasitější. Čím bylo zurčení hlasitější, přibývalo i vodičky v potůčku. Než jsem se nadál, přímo přede mnou se vzdmul kopec a potůček jsem ztratil.

Svištěl jsem do kopečka s očadly v pohotovosti. Zurčení potůčku jsem stále slyšel, ale takové štěstí, abych potůček viděl, to jsem neměl. Tlapka míjela tlapku, celé mé já svištělo kupředu, když v tom, najednou, stál jsem v půli kopečka a nestačil valit očadla.

Přímo vedle mne, jen mrňousek od cesty, po mé pravé tlapce, zmerčil jsem sráz. Sráz prudší než prudký, ze kterého vedla jen úzká pěšinka. Pod srázem jsem zmerčil plácek pokrytý spadaným jehličím a za obrovským stromem jsem zmerčil něco, co jsem v životě neviděl.

Nedalo mi to. Sesvištěl jsem kopeček, přetlapkal jsem kořeny a v mžiku jsem byl na plácku, jen mrňousek nad korytem potůčku. Potůčku živějšího než živého. Stál jsem nad prvním potůčkem, do kterého jsem se bál strčit, byť jen opatrně, tlapku.

Stál jsem na místě a nevěřícně valil očadla. Ze svahu prudšího než prudkého, valila se vodička. Potůček se změnil v potok, zurčel hlasitěji než hlasitě a vodičky bylo, no jé je. Uprostřed toku nejednou zmizel pod vodou balvan, nejednou se vodička převalila přes balvany, než dotekla k plošince, na které jsem pod svahem stál. Odtud už vodička tekla dále živelným potůčkem, plynule korytem, bez této krásné kaskády.

To vám štěknu, kamarádi, jsem moc rád, že jsem se na Šumavu vydal. V posledních dnech čím dál častěji slýchám, že Brdy jsou malá Šumava. Ale kdo na tohle přišel, to je mi záhadou. Byť jsem Šumavu ještě neprosvištěl celou, stejně jako Brdy ne, musím vám štěknout, že společného toho moc nemají. Snad jen spoustu vodičky, vysoké stromy a hluboké lesy. Ale i ty lesy jsou rozdílnější než rozdílné. Vlastně jednu věc opravdu společnou mají. Jsou krásné a stojí za to se jimi prosvištět.

Tip na ubytování

 

Když se vydáte v mých stopách kamarádi a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím Penzion Kobylnice. Byl jsem tam již podruhé a opět to bylo super. Chlupáči jsou v penzionu vítáni a dostane se jim skvělého přivítání. Pro sviště je u penzionu krásné dětské hřiště. A dospělé člobrdy určitě potěší výhled na Lipno z terasy pokoje. Do přírody je to z penzionu jen pár kroků a do víru velkoměsta také. Takže za mne skvělá dovolená pro celou rodinu i partu přátel.